Nelegální stahování jako předzvěst nového světa

Pozoruhodný text vyšel v sobotní příloze Lidových novin Orientace. Pod názvem Stahovat? Nestahovat? shrnuje publicista Pavel Klusák diskusi v britském hudebním měsíčníku The Wire na téma „nekonečného koncertu zadarmo“. Neboli hudby na síti, sdílení a nelegálního sdílení. Klusákova reflexe by neměla uniknout pozornosti především proto, že vrcholí několika postřehy, které hudební, kulturní či autorskoprávní aspekt daleko přesahují.

V podobných diskusích se nejhlasitěji angažují „pirátská“ a „protipirátská“ seskupení, konzumenti a producenti, Klusák však vybírá především hlasy těch, kteří se cítí nejvíce znejistělí, ano i ohrožení – umělců a kulturních teoretiků. Uvažují o důsledcích poklesu příjmů a řeší dilema, zda staletí zakonzervovaný způsob vytváření uměleckých děl může vůbec nadále generovat kvalitu.

Klusák například obsáhle cituje muzikanta a šéfa vydavatelství Recommended Record Chrise Cutlera, což není zrovna vydavatel pokleslého popíku a nelze ho podezřívat z nemravných obchodních příjmů: „Vytvořit nahrávku není bezplatné, ani bezpracné,“ upozorňuje zastánce nelegálního stahování Cutler. Dokumentuje, že pokud neprodá 3500 kompaktů (nebo 1000 placených downloadů), nedokáže uskutečnit zamýšlený projekt, návrat ceněného tria Henry Cow. „Jde o kapelu, která ještě pořád používá technicky náročné nástroje, koncertuje v reálném čase a chce využít nahrávací studio jako plnohodnotný nástroj,“ napsal Cutler. Pokud příjmy jeho nezávislého vydavatelství klesnou o patnáct procent, bude zralé na zavření. A když zmizí nezávislí vydavatelé, zaděláváme si na monokulturní společnost bez diverzity. Tolik Cutler.

Klusák namítá: „Cutler evidentně přehlíží oživení, širší přístupnost, větší zájem o koncerty a vedlejší propagační efekt, které přinesly sdílené ,empétrojky´.“ A tento příznivý efekt dokumentuje též podrobně na příkladu amerického multiinstrumentalisty Boba Ostertaga, jenž celé své dílo umístil zdarma na internet, a když dnes bilancuje toto rozhodnutí, tvrdí, že si jednoznačně polepšil, co se týká zájmu o svá díla. To je mimochodem obvyklý argument zastánců nelegálního stahování. Klusák ovšem vhodně připomíná, že Ostertag není na příjmech z hudební tvorby existenčně závislý. A jak uvidíme dále, ani tento Američan není jednoznačným zastánce ilegálních postupů.

Je však vhodné poznamenat: Marketingové příležitosti stahovaných opusů si bezesporu uvědomují i velké vydavatelské domy stejně jako filmový průmysl a celý showbusiness – a tomu už přizpůsobují nebo brzy přizpůsobí své obchodní modely. Související či vedlejší důsledky v delším období mohou být značně pestré: od prostého intenzivnějšího využívání product placemenetu, rafinovanější merchandising, zesílení politického, ideologického a zájmového PR, které je v tomto sektoru doma ostatně již hodně dlouho, až po vzájemně obchodní dohody mezi tvůrci obsahu a poskytovateli internetu a mobilního spojení. Nakonec komerční produkci posluchači a diváci stejně zaplatí. Jen abychom jednou nemuseli napsat, že s použitím tradičních postupů to bylo nejen jednodušší, ale i levnější.

Jenže o peníze prý pirátům vůbec nejde. Představitelé České pirátské strany, jež tento týden spustila odkazový filmový web a prohlásila, že zaštítí všechny podobné projekty, také tvrdí, že jde o princip. Není to nic převratného: nové distribuční médium, v tomto případě internet, se zmocňuje nejprve starších systémů distribuce obsahu, posléze pak promění sám obsah. Klusák ve své reflexi upozorňuje na názory, že se mění samotné naše chápání, co je to hudba. Stala se masovější (ve smyslu distribuce a konzumace i ve smyslu tvorby) a spolu se Susan Sontagovou můžeme konstatovat, že už „jako všechny formy masového umění není většinou lidí provozována jako umění“.

Ve finále proto Klusák shrnuje diskusi na The Wire mimo jiné slovy: „Na jedné straně dnes operují bojovníci proti pirátskému sdílení dat. ,Patří jim respekt, ale budoucnost není jejich,´míní Ostertag. Zároveň nikoli proti nim, spíš už v jiném světě, dozrává generace, která se narodila do společnosti ,tekutých´digitálních dat. Během proměn, které jsou před námi, najde novou podobu věcí.“

Na to se samozřejmě rozumní lidé těší. Bez ironie. Chtělo by se jen doufat, že Klusákem označená generace nakonec nalezne novou podobu věcí a cestu k ní, aniž by svůj atak na svobodu aplikovala na další a další obory lidského konání – ve jménu svobody svého „spíš už jiného“ světa. Padne-li totiž právo tvůrce rozhodovat o nakládání s výsledkem své práce, změní se toho zatraceně víc než hudba.