Touha po bláznivých objevech aneb Jak funguje věda

Těší mě, že se v poslední době stále častěji objevují vědecká témata v novinách i v televizi, často dokonce jako hlavní zprávy. Nedávno se tak probíraly exotické výsledky naznačující, že neutrina se snad mohou pohybovat rychlostí vyšší, než je rychlost světla. O pár týdnů později se komentovaly objevy, které byly oceněny Nobelovými cenami. Pozornost vzbudila i zdrcující kritika, kterou si vysloužil systém organizace a hodnocení českého výzkumu v auditu provedeném renomovanou firmou Technopolis.

V diskusích o vědě se ale často objevují skeptické komentáře typu „věda je v podstatě jedním druhem náboženství“. Střízlivá věda je často ztotožňována s „dialektickým materialismem“, jímž se oháněla komunistická ideologie, a spolu s ním je tedy některými ne-li zatracována, tedy aspoň zpochybňována. Mnozí si myslí, že vědci (přesněji řečeno přírodovědci) se ze všech sil snaží potlačit povědomost o věcech, které nezapadají do onoho schématu „studené školní vědy“ (různé „alternativní“ směry jako homeopatie, astrologie, různé typy „duchovních“ jevů). Lidé se také někdy domnívají, že věda se snaží dokázat neexistenci něčeho (třeba UFO nebo Boha).  Možná by bylo dobré stručně říci, jak to je ve skutečnosti...

O savcích bez zobáku

Moderní přírodověda rozhodně není pouze nějaký neměnný soubor poznatků přikrytý jakousi „materialistickou ideologií“. Nové směry či zásadní změny v přírodních vědách se neobjevují primárně tak, že je prosadí nějaký vlivný a charismatický profesor, který umí dobře psát a mluvit (jak je tomu zhusta v subjektivnějších humanitních a společenských oborech).

Moderní přírodověda je především metodický systém, jak „objektivně zjišťovat a objasňovat skutečnosti“. Zabývá se především jevy a jejich souvislostmi, které se vyskytují dostatečně často (aspoň do určité míry reprodukovatelně). Teorie, respektive hypotézy, které jsou navrhovány pro jejich objasnění, musejí být takové, aby z nich vyplývaly testovatelné předpovědi a aby je principiálně bylo možno vyvrátit („falzifikovat“). Například až do 18. století bylo možno na základě pozorování tvrdit, že „žádný savec nemá zobák“. Jakmile byl v Austrálii objeven ptakopysk, platit to přestalo.

Pokud se najde případ, kdy nějaký objekt nebude podléhat gravitačnímu zákonu, bude se tento muset nahradit jiným, který bude skutečnost popisovat tak, aby zahrnul i nové pozorování, které se starému zákonu vymyká. K takovým případům skutečně čas od času dochází – klasická fyzika musela být v mikrosvětě nahrazena kvantovou mechanikou, jiné klasické fyzikální koncepty musely být nahrazeny speciální a obecnou teorií relativity.

O zahradě a jednorožci

Je třeba si také dobře uvědomit, že věda principiálně nemá možnost dokazovat neexistenci něčeho (třeba vodníků nebo ufonů) – může jen hodnotit, jak dobré jsou předkládané důkazy svědčící údajně o jejich existenci.

Nezbytným rysem vědy je určitý zdravý konzervatismus – ten, kdo přichází s něčím novým, musí mít dostatečně silné důkazy, aby přesvědčil ostatní odborníky – a hlavně, jeho tvrzení či interpretace musí být nezávisle ověřitelné. Čím převratnější je nový poznatek či teorie, tím silnější musejí být důkazy.

Je to jako v onom známém příkladu s jednorožcem: Pohlédnu-li z okna a sdělím společnosti v pokoji: „Na zahradě se pase zajíc“, asi mi bez problému uvěří a projeví jen mírný zájem. Řeknu-li však „Na zahradě se pase jednorožec“, jistě si to přinejmenším budou chtít ověřit na vlastní oči, vyfotografovat, aby se vyloučil nějaký omyl spojený s nadměrnou konzumací alkoholu, a ještě lépe chytit a předat zoologickému odborníkovi.

O senzibilech

Pokud bude někdo chtít prokázat například reálnost existence telepatie, bude v podobné situaci – jeho důkazy budou muset být skutečně velmi přesvědčivé. Podaří-li se to, bude tento nový jev, jakkoli neočekávaný a vybočující ze současného „paradigmatu“, pojat do vědeckého systému a bude zkoumán a konečně nějak vysvětlen „mechanismus“ takového jevu, třeba i za cenu změn dosavadních základních přírodovědeckých předpokladů. Telepatie se pak stane standardním „vědeckým“ fenoménem.

Podobně – kdyby se kupříkladu ukázalo, že různí „senzibilové“ (česky bychom asi měli říkat „citlivci“) se statisticky významně a reprodukovatelně shodnou na detekci  „geopatogenních zón“ (ať už je to cokoli), musela by se tím zabývat seriózní věda a časem by se takový jev určitě stal její standardní součástí  (třeba i za cenu zásadní „změny paradigmatu“). Problém je, že se ti citlivci prostě neshodnou, takže jev nelze považovat za reálný.

Kdyby se ukázalo, že homeopatická léčiva opravdu fungují, ačkoli byla připravena postupem, při němž bylo dosaženo takového ředění, že už v lahvičce není ani jedna molekula původní aktivní látky, museli bychom také zásadně přehodnotit základní postuláty přírodních věd.