Řek si vždycky poradí, na to je machr

Do úterního rána 21. února 2012 vstoupila historie společné evropské měny obohacena o další historku. Řecko dostalo k prostému utracení (oficiálně by se řeklo finanční pomoci, podpory, úvěru) dalších 130 miliard eur. Nikdo však není schopen tento fakt správně pojmenovat, vysvětlit jeho účel a cíl. Nic nového, odpověď na smysl celého tohoto počínání za poslední tři roky nikdo nevydal.

V roce 2009 otevřel nastupující řecký premiér Jorgos Papandreu zrakům veřejnosti Pandořinu skříňku s podvody v řeckém vrcholném státním účetnictví jako akt svého vstupního alibismu. Tehdy mohly evropský měnový systém a EU alespoň předstírat, že se to dozvěděly opravdu poprvé. Že nikdy nevěděly, že by problém měly řešit. Namísto toho světu předstíraly jakési vyhodnocování zprávy. Následovalo pár summitů a lití peněz do bezedné řecké propasti bez validních, alespoň elementárních mechanismů, jak jejich prostřednictvím pomoci Řecku z krize.

Rozdíl mezi květnem 2010, kdy bylo vyhozeno 110 miliard eur z veřejných peněz, a 21. únorem 2012 je pouze v promarnění oněch prvních 110 miliard (téměř dočerpáno) a v rozhodnutí promarnit dalších 130. Vlastně – zbývá ještě jeden rozdíl, dva promarněné roky nevratného času bez jakéhokoliv ozdravného užitku. A to pro Řecko samé i pro Evropskou unii. Ale ani pro… Zde musí zaznít ta otravná římskoprávní otázka „Cui bono? – Cui prodest?“. Komu to všechno ve skutečnosti prospívá?

Žalovatelné!

Aniž bychom paranoicky upadali do konspiračních teorií, lze říci, že hlavním beneficientem rozhodně není řecká ekonomika, jíž i po těch letech stále chybí realistický plán, jak během života jedné generace vůbec dospět k nápravě. Soudě dle nadšeného polibku šéfa Ecofinu, lucemburského premiéra Jeana Clauda Junckera se šéfkou MMF Christine Lagardeovou po skončení okázalého nočního handlování lze říci, že se opravdu asi něco podařilo. I v poslední době spíše utajený předseda Evropské komise José Barroso opět vystoupil s takřka prvomájovým plamenným projevem, přímo zdravicí.

Základním poselstvím je doživotní nezrušitelnost systému evropské měny. To je, prosím, axiom. Zapamatujte si jej. Urychlené vyrábění evropské fiskální unie je jenom fašankem na oslavu konce masopustu. Fiskální unie není potřeba k řešení napáchaných škod, ani je nevyřeší. Ale propagandisticky se hodí. Stejně jako utužení nadnárodního pouta evropských členských zemí. Řekové jsou doživotní beneficienti unijních dobrot. Hlavním beneficientem je však někdo jiný, něco jiného. Řecký vyživovací benefit bylo jen vlastně spropitné.

Zdá se, že se podařilo smést celé zavinění evropského mocenského a finančního establishmentu. Vinu na vytvoření podmínek pro vznik celého problému počínaje podpisem maastrichtské smlouvy až po evidentní promrhání toho čtvrt bilionu eur na řecký úhor.

Těch 110 plus 130 miliard eur je prokazatelná suma, kterou stálo nicnedělání, oddalování a předstírání řešení, které nemůže fungovat. I pokud se nebudeme zabývat sumami peněz promrhaných na oltář eura v jiných zemích a komerčních bankách, pak výsledných 240 miliard (plus de facto 70procentní odpis závazků země vůči soukromým věřitelům) je čistá zpronevěra veřejných peněz. Pokud nejde o úmysl, tak určitě o hrubou nedbalost profesionálů. To je v každé národní jurisdikci žalovatelné civilně i trestně.

Nejlepší v Evropě

Proč právě Řecko? To už je jenom věc souhry zvláštních okolností. V obecné rovině se tyto přešlapy „dějí“ v celé eurozóně, a to trvale a průběžně. Řecko prostě jako první viditelný problém vyplavalo na světlo. Ale úplná náhoda to není.

Poté, co Řecko vstoupilo do eurozóny (víme jak), prokouklo její „výhody“ okamžitě a vrchovatě je využilo. Rychle konzumovalo, aby snad nějaký štábní Dr. Grünstein na haškovské marodce nerozhodl, že o dary eurounijní „baronky von Botzenheim“ Řeky zase rychle nepřipraví svými klystýry, pumpováním žaludků a chininem.

Řekové byli totiž na takový byznys v Evropě nejlepší. Odjakživa byli a jsou dobří námořníci a především dobří obchodníci. Jsou přímo dokonalí v umění přežít v jakkoli složitých geografických a mezinárodněpolitických podmínkách a vždy vyjít se ziskem. Spojí se kdykoliv s kýmkoli, bude-li to výhodné. S komunisty i s antikomunisty. Když se to hodí, Řekové-komunisti emigrují do Československa za přilepšenou našimi penězi, když pak nastane obrat, směřují zase zpátky, tik-tak. V šedesátých, v sedmdesátých letech gastarbeiterují v Německu. Teď zrovna mají své gastarbeitery doma – Bulhary a Makedonce, kterými pohrdají majíce prachatou tetu EMU.

Pojem „dobrý obchodník“ je však problém sémantický. Dobrý ve spojení s pojmem obchodník neznamená antonymum ke špatný, zlý. Dobrý znamená schopný, zdatný, všehoschopný. Tradiční význam slova ve smyslu dobrota je vyhrazen nanejvýš pro okruh rodiny nebo polis, kde se všichni znají a nemohou nic předstírat. Dobrý řecký obchodník je eufemismus pro nenasytný, bezohledný a nezodpovědný. V tomto případě zkonzumoval větší část „záchranných“ fondů pro Evropu dříve, než se stačili jiní přihlásit (kromě Irska a Portugalska).